Veronika

1. Jupiter vychází 
První hluboký zažitek při hlubinné imaginaci ...
Viděli jste film Jupiter vychází? Já den předtím, než jsem šla malovat s Freyjou. A i přes akční scény, které mi nesedí, se mě film hluboce dotkl svým příběhem. A proto jsem přesvědčená, že ovlivnil i mojí tvorbu následující den. Průvodce se tentokrát objevil (často to tak nebývá) - orel, létal na mořem a útesy, nemluvil se mnou, ale jasně byla cítit svoboda a volnost. I přes to, že nedostávám od průvodce "inoformace" co a jak namalovat, vždy cítím nějaké vnitřní vedení a důvěřuji procesu. Takže vzniklo dílo, které nakonec vypadá jako nebe s planetami a jedna z nich je jistě Jupiter, který se zrovna v ten čas potkal se Saturnem tak, že byli v zákrytu, takže má jeho prstenec ...
Bylo to krásné tvoření

2. Můj hluboký žal
Podzim, často tma, občas doléhá samota a objevující se tíha  … celkem si samotu i podzim užívám, ale uvnitř sebe začínám cítit velký tlak a tíhu … něco uvnitř mě chce ven. Společný tanec to vytáhne a je to velký žal … sedím na zemi a pláču a pláču … a tančím. A pak se taky směju, nejsem na to sama J Druhý den se v hlubinné imaginaci vydávám do období v dětství, kdy se zasekla moje živost, radostné bytí, spontánnost, tvořivost. Kdy jsem rozuměla zvířatům, zpívala si na houpačce a lezla na stromy, měla nadhled … a zase ten hluboký žal. Matka země mě pak drží ve své náruči a hýčká a objímá svými kořeny. A pak malujeme. Nejdřív jen tak kladu šablony a barvy a slova – „All you need is love“ a „Odpouštím“. Vytvořím nějaký detail a pak ho zamaluju. A pak poodstoupím a zahlédnu ji, žirafu.  Ale co to? To mi nějak nesedí, ještě se chvíli dívám z různých úhlů a pak ji uvidím, tvář a najednou cítím, že to je ono. Ale bojím se, nikdy jsem tvář nemalovala a jsem přesvědčená, že ji neumím (a je to teprve můj 4. obraz). No dobře, přeci o nic nejde - najdu si na internetu předlohu a za podpory Freyji jdu do toho! Pár perných chvilek a je venku! Krásná, smutná, možná plačící, ale jakýmsi způsobem klidná a spojená s Matkou Zemí. Vše postupně jako by samo „vystupovalo“ z obrazu. Slovo „Odpouštím“ dokonce zůstalo na povrchu. Jsem to já a můj hluboký žal …a moje 7letá dcerka stále tvrdí, že na obraze je Pachamama (v našem pojetí Matka Země) … no jasně že ano Obraz ještě není hotov, žal ještě pracuje a tak mu dávám láskyplný prostor …